Cesta

Jak se jede do Číny? Inu, vlakem, autobusem, taxíkem, i na nějaké to letadlo přijde.

Tak. Konečně zabaleno a můžeme vyrazit. Snad jsem nic důležitého nezapomněla.. První část cesty je jenom přesun do Havlíčkova Brodu. Naštěstí  Finnair nemá moc vysoký limit na váhu zavazadla, tak jsem schopná si s kufrem a batohem poradit sama. Hned ve vlaku do Brna potkávám kamaráda, tak cesta ubíhá rychleji a ještě mě někdo kousek doprovodí. Ve vlaku z Brna do HB už jsem ale sama, pozoruji z okna krajinu a padá na mě trochu melancholie, že opravdu jedu daleko a na dlouho. Tahle nálada však nemá šanci moc dlouho vydržet, v autobuse v Havlíčkově Brodě se se mnou dává do řeči podnapilý dědula, který svými poznámkami na velikost mého kufru a vůbec na to, kam že vlastně jedu, úspěšně baví všechny cestující. Strávím jednu noc u spolužačky Káji, s kterou se společně vydáváme na tuhle dlouhou cestu, a ráno můžeme vyrazit. První dobrodružství čeká hned za rohem, nikdo si pořádně nezjistil, kudy se po Praze dostat na letiště, tak po neúspěšném bloudění voláme taxíka. Praha je komplet ucpaná a čas běží.. Jenom díky neustávajícímu optimismu taxikáře a následnému běhu skrz letištní halu, předbíhání se slovy promiňte, promiňte, ale nám to za 10 minut letí nakonec úspěšně sedíme v letadle. Hurá, stihly jsme to! Kája nerada létá, takže po ne zrovna příjemně stráveném dopoledni se netváří moc nadšeně, když letadlo nabírá rychlost a odlepuje se ze země, ale po chvíli ji to přejde a sdílí moje nadšení, protože počasí vyšlo opravdu nádherně a výhled z okna rozhodně stojí za to. Praha je stále menší a menší, až nám zmizí z dohledu a otvírá se nám výhled na mraky prolité slunečním svitem.. prostě nádhera. Po necelých dvou hodinách letu ale už přistáváme v Helsinkách a na letišti potkáváme spolužáka Pavla, který do Helsinek dorazil už o 20 hodin dřív a pokračuje dále do Wuhanu. Prý je rád, že slyší zase češtinu. A to jenom po 20 hodinách v Helsinkách, počkej v Číně.. Poslední společná fotka a každý nasedáme do jiného letadla. Skoro plné letadlo Číňanů, kromě mě s Kájou jsou tam jenom 4 další Evropani. Cesta ubíhá rychle, chvíli spím, chvíli poslouchám hudbu, která je v nabídce.. Jsem mile překvapena, že jsem tam našla Muse, Death Cab For Cutie a Korpiklaani.. Mezitím se bavíme pozorováním našich spolucestujících. Vedle sedící  Číňan asi po hodině letu zmizí a místo je prázdné. V průběhu se na tomto místě prostřídají asi 3 další Číňani, aby se ten původní objevil až ráno a jenom si vzal svoje zavazadlo.. No, Číňani jsou Číňani, je načase si zvykat. Vystupujeme z letadla. Chongqing. Opravdu jsme v Číně! Najdeme autobus, který pendluje mezi mezinárodním a vnitrostátním letištěm. Máme ho celý pro sebe a zadarmo, ušklíbneme se nad tím, jak si nás odchytli dva Číňani a nutili nám drahého taxíka.. Letiště je po ránu docela prázdné a my se rozhodneme se ještě přes dopoledne trochu prospat, přece jenom jsme se posunuly o šest hodin dopředu, takže v Česku máme stále noc. Po troše zmatků (that’s China, get used to it) najdeme náš let do Kunmingu a znova nasedáme do letadla. Obě dvě světlooké a světlovlasé asi působíme dost exoticky a někteří Číňani na nás hledí s téměř otevřenou tlamou, jakoby do letadla nastoupili dva Marťani a ne Evropani. Počasí už není moc dobré a turbulence jsou docela silné, teď už se let nelíbí ani mně. Uf, příště po Číně raději vlakem. Odpoledne jsme v Kunmingu, nasedáme do autobusu a jedeme do města. Zase za rohem čeká dobrodružství. Myslely jsme, že nebude problém sehnat hotel na jednu noc, ale protože je Kunming turistická destinace, v sobotu večer už jsou levnější hotely plné a po dlouhé cestě jsme z chození po městě v plné polní už trochu otrávené. Nakonec nám nabídne nocleh jeden Číňan, kterého jsme potkali na ulici. Nemám z toho nejlepší pocit, ale nabídku přijímáme. Strávíme večer nad šálkem čaje povídáním o Číně, srovnáváním politických situací různě po světě.. No jo, Číňani. Tahle pohostinnost mě ale mile překvapila, dostat takovou nabídku u nás v Česku, tak to vypadá trochu podezřele. Při odchodu mu v pokoji necháme čokoládu a nějaké kuai (hovorový výraz pro čínskou měnu), snad ho to neurazí..

Následující den společně s Kájou najdeme Yunnan Normal University, kde bude studovat ona, i  moji Yunnan University. Odpoledne se rozloučíme a jdeme si každá svojí cestou. Táhnu kufr přes kampus, Čínani mě sice pozorují, ale žádný se nenabídne mi s kufrem pomoct. Tak dobře no, asi to zas takoví gentlemani nebudou. Naštěstí před dveřmi kolejí potkávám spolužáka Davida, který dorazil o pár dnů dřív a pomůže mi s kufrem do čtvrtého patra. Jen tak mimochodem, jsou to koleje zahraničních studentů, tak na tom nesejde, ale Číňana by nikdo do čtvrtého patra nedostal, číslovka se čínsky vyslovuje podobně jako smrt a Číňané jsou hodně pověrčiví. Na pokoji potkávám moji spolubydlící, jmenuje se Kaitlyn a je z Kanady. Vzápětí se seznámím ještě s Martinem z Německa, Malavikou z Indie a Katie z USA a celá naše multikulturní parta vyráží do Carrefouru. Tento výlet podniknu ještě znova asi o týden později. Never again. Nechutně velký obchod, takže se zde akorát ztrácím a nemůžu nic najít. Večer po nákupu jdeme na čínskou  večeři a to na hotpot. To funguje tak, že si objednáte různé ingredience jako zeleninu, maso, jiaozky, nudle a podobně, dostanete je syrové a vaříte je přímo na stole. Zapíjíme to čínskou pálenkoubaijiu, což, jak o den později zjišťuji, byl hodně dobrý nápad, protože čínskému jídlu se povětšinou nedá věřit a je lepší se vydezinfikovat nějakým tím alkoholem. Další den po večeři to totiž neuděláme a mně je následující den pěkně blbě. Aspoň bavím ostatním prskáním, že od teď nebudu bez alkoholu nic jíst. To se mi sice později nepovede dodržet, ale naštěstí už mi z čínského jídla nic není.